Víra

Již téměř půl tisíciletí stará knížka Exercicií, kterou sestavil Ignác z Loyoly, je stále aktuální a přitažlivá také dnes. Co je na ní tak zajímavého, že i po tak dlouhé době oslovuje tisíce lidí? A co může přinést každému, kdo se do ní ponoří?

Benedikt XVI. ve svém poselství pro letošní dobu postní volí jako hlavní téma, které by mělo toto období příprav na oslavu Velikonoc předcházet, křest. Jaký je vztah mezi dobou postní a křtem? Jaké motivy a témata by mohl do svého života přinést každý z nás právě v oblasti spojení postu a křtu?

Je celibát nutnou součástí kněžské, svátostné, plné a dokonalé služby? Často se dnes ozývají hlasy, za zrušení celibátu jako povinné součásti kněžské služby. Jsou však tyto hlasy oprávněné, rozumí dostatečně hluboko smyslu celibátu?

I když je již advent v plném proudu, může být pro nás příklad života svatého Ambrože zajímavým tématem k přemýšlení a prožívání adventní doby. Nemusí jít jen o známý výrok „vezmi a čti,“ ale také o celkové svědectví jeho života. Zařazení svátku na 7. prosinec, tedy přibližně do první čtvrtiny doby adventní, jistě není náhodné.

Anonymní křesťanství bývá často omezováno na zvláštní druh náboženského alibismu či pokrytectví. Jako by nemělo smysl dělat misie a usilovat o pravdu, když všichni křesťany jsou skrze samotný fakt lidství. V minulosti byl celý koncept různě překroucen a zneužíván a dodnes budí již jen slovní spojení anonymní křesťanství určité obavy. Jaký je ale jeho opravdový smysl v kontextu misií a ekumenismu?

V dnešní době se často setkáváme s názorem neoplatonistů, že hmotný svět je něčím zatěžujícím, nedokonalím, něčím co nám překáží a brání nám v poznání pravdy. Často se užívá známá představa Platonovi jeskyně a i ve starých křesťanských dobách bylo populární upřednostňovat ducha před hmotou. Tato představa je však, v křesťanském chápání světa, výplodem přinejmenším nešťastným a spíše chybným.

V dnešní době se často setkáváme s názorem, že půst je překonaný, že asketé v dějinách křesťanství neuspěli a že moderní křesťan, by měl v duchu Karla Rahnera usilovat o mystiku a ne o sebe trýznící činnost.

Krátké zamyšlení nad tajemstvími radostného růžence.

Bůh hovoří k člověku skrze písmo svaté. Když jeho texty čteme je nám zřejmé, že každý z autorů vnímal boží existenci odlišně a přesto jsou jejich texty nezpochybnitelným pokladem víry. Důvody proč si Bůh vybral právě tyto muže k sepsání Bible nejsou jasné, zřejmé je jen to, že svatopisci museli mít čistá srdce, aby uslyšeli jeho hlas.

Dějiny křesťanské spirituality prošli velmi zajímavým vývoje. Od askeze k mystice, následně ke spiritualitě jednotlivých řádů, kombinujících tyto dva prvky. Dnešní situace je taková, že běžný věřící usiluje o mystiku, ale řády čistě asketické mají daleko více zájemců. Tento jev velmi pěkně popsal Milan Uhde, který říká, že křesťanství je extrémistické náboženství, potažmo filosofický proud.

Význam slova askeze je cvičit. Původně ve sportu, abychom dosáhli lepších výkonů. Kdo nějaký sport dělal jistě ví, kolik to stojí námahy a odříkání. Dnes ji chápeme jako cvičení a odříkání pro modlitbu, potažmo pro Boha. Při vyslovení slova asketa si nepředstavíme šťastného a spokojeného člověka, nýbrž nějakého hubeného blázna.

Pokusím se o krátký subjektivní pohled na problematiku kolize dvou světů. Světa mystických vytržení po kterých tak často v modlitbě prahneme a světem asketů, které odsuzujeme jako blázny. Na závěr pak dojdeme k závěru, že samostatné existence jedné z těchto dvou složek je vyloučena.  Člověk je jednota těla a duše. Můžeme li říci, že mystika je cesta k Bohu z nitra duše, pak askeze je cesta z vnějšku. Dokonalost duchovního života pak spočívá v tom, abychom dokázali žít asketickomystickým způsobem života, tedy lidstvím tak , abychom prožívali jak život děla, tak život duše.