Víra

Pokud bychom se podívali na to, jaký vztah k liturgii má typický věřící, zřejmě bychom mohli pozorovat jistou kontinuitu s historickým vývojem – jde mu totiž především o shromáždění, akt společenství, které se schází k Boží oslavě. Pokud bychom chtěl být snad ještě kritičtější, mohli bychom najít jistě nemalou skupinu věřících, kteří vnímají svoji účast na liturgii jako splnění nutných povinností daných nějakým zákonodárcem. Je ale zřejmé, že ač oba nastíněné přístupy jsou možné a jistě nejsou úplně špatné, něco velmi podstatného jim chybí.

Pokud se podíváme do Vyznání, které napsal Augustin z Hippo, můžeme vidět, že si uvědomoval, že mluvit o čase je velmi složité, a že i přes to, že s ním má každý z nás bezprostřední zkušenost, je jen velmi obtížné říci, čím vlastně čas je. A upozorňuje na zajímavý paradox. Minulé věci již nejsou a budoucí ještě nejsou. Jediné co je, jest přítomnost. Ale přítomnost nemůže plynout, je něčím statickým. Augustin tak naráží na problematiku aporií, které představoval Zenón z Eleje – jak může čas plynout, když je tvořen nehybnými scénami současnosti? Přitom je zřejmé, že čas plynout musí, neboť to odpovídá naší zkušenosti. Nežijeme v bezčasové věčnosti, ale v čase. Další otázkou je, co vlastně přítomnost je – žitý měsíc, týden, den, hodina? Jak daleko můžeme v této řadě jít, aby bylo stále možné mluvit o čase?

Pokud se podíváme do historie, je možné říci, že umění člověka provází téměř od samých počátků jeho existence – od jeskynních maleb v Lascaux či Chauvet, přes výzdobu v egyptských pyramidách, řecké chrámy, renesanční či barokní stavby Itálie až po moderní architekturu ať již Ludvíka Kolka nebo dalších.

Krása může být na první pohled poměrně kontroverzní hodnotou. Můžeme být svědky toho, že řada lidí za umění utrácí vysoké částky peněz, stavby jsou často značně předražené a mezi lidmi je rozšířená představa, že život v kráse a luxusu je něčím špatným či povrchním. Vždyť i církvi byl vytýkán majetek, zdobné kostely nebo bohatá roucha. Jaký by tedy měl křesťan zaujmout ke kráse postoj?

Čas od času zaznívají výroky o tom, jaký byl před koncilem v církvi pořádek, že vše mělo řád a dobře fungovalo. Jako by vše fungovalo bez potíží, koncil nebyl potřeba a jen do všeho vnesl relativismus a zmatek. Zdá se ale být jasné, že tomu tak rozhodně nebylo. Snad to největší, co lze koncilu vyčítat je, že přišel pozdě. Ostatně stejně jako ten Tridentský.

Již téměř půl tisíciletí stará knížka Exercicií, kterou sestavil Ignác z Loyoly, je stále aktuální a přitažlivá také dnes. Co je na ní tak zajímavého, že i po tak dlouhé době oslovuje tisíce lidí? A co může přinést každému, kdo se do ní ponoří?

Současné RVP poměrně jednoznačně definují metaetiku, na základě které se má vyučovat. O tom, kde se ale tyto hodnoty berou, na základě čeho jsou definovány a zda by neměli být zcela jiné, ale mlčí. Všichni se shodnou na tom, že učitel by měl vychovávat. Ale jen málo kdo ví k čemu a proč.

Evangelia nám líčí postavu Jana velmi plasticky – neohrožený hlasatel slova, které ještě není vidět, člověk pokory, sebezáporu, ale také bezpochyby charismatický učitel a člověk hluboké kontemplace. Bylo-li na počátku slovo, pak Jan se sice nestal tím slovem, ale světlem, které na něj ukazuje.

Jedním ze tří letošní laureátů Ratzingerovi ceny je římský prof. Manlio Simonetti – laik, který věnoval svou akademickou kariéru dějinám nejstarší křesťanské literatury a kritickým edicím patristických spisů. Patristika zažila svůj určitý vrchol v minulém století, které se silně obracelo k tradicím východu a do vlastní historie. Nejenže se sledovaly cesty vzniku biblických knih, ale stále větší důraz byl kladen na studium vývoje křesťanského myšlení a spirituality. Přesto nebo právě proto je mimořádně významné systematické dílo Simonettiho.

Již poměrně dlouhou dobu se živě diskutuje o tom, jaký je vztah moderní či postmoderní filosofie ke křesťanství. V následujícím článku se pokusíme nastínit důvody, proč může být kladný a představovat novou výzvu pro naši víru.

Benedikt XVI. ve svém poselství pro letošní dobu postní volí jako hlavní téma, které by mělo toto období příprav na oslavu Velikonoc předcházet, křest. Jaký je vztah mezi dobou postní a křtem? Jaké motivy a témata by mohl do svého života přinést každý z nás právě v oblasti spojení postu a křtu?

Na osobnost Thomase Hobbese se často díváme jako na filosofickou osobnost, která svým zaměřením na materialismus a materialistického člověka překročila všechny přijatelné meze a vstoupila do oblasti, kde nemá křesťanům co říci. Přesto si myslím, že tento pohled není úplně spravedlivý a že Hobbes může být v řadě momentů silně inspirativní a obohacující – jak pro duchovní život, tak také pro křesťanskou filosofii.

Obecně se říká, že kritizovat bez navržení řešení je to nejlacinější a nejpopulističtější, co člověk může udělat. Němečtí katoličtí teologové proto ve svém Memorandu o krizi v katolické církvi předkládají šest okruhů, kterými by se měla katolická církve zabývat a v nejlepším případě je přijmout. Proti těmto návrhům se ale strhla vlna kritiky a nesouhlasu, jak ze strany biskupů či kardinálů, tak také ze strany věřících.

Kardinál Miloslav Vlk před rokem odešel do penze. Jaký je jeho program a vliv v současné církvi? Co vlastně dělá, již téměř úplně bez zájmu médií? Myslím si, že jeho činnost by bylo možné označit za maximum toho, co může emeritní biskup činit ve prospěch církve lokální i globální. Navazuje na řadu svých předchozích aktivit a směrem do světa představuje stále jednu z nejdůležitějších a nejviditelnějších postav českého katolicismu.

Sociální sítě představují nesporný komunikační fenomén, který není možné zanedbávat. V celém světě má jen Facebook na 600 miliónů aktivních uživatelů, kteří spolu komunikují, navazují vztahy a sdílí své starosti, zážitky i radosti. Právě proto se fenoménu sociálních sítí věnoval také Benedikt XVI. ve svém poselství k 45. světovému dni sdělovacích prostředků.

Čas od času se vyplatí sáhnout po starší literatuře a podívat se na to, jaké nároky byly na kněze kladeny před koncilem a před vznikem nového církevního práva, které jednak reflektovalo výsledky koncilu, ale také novou roli církve ve světě. Věděli jste, že kněz neměl v hostinci či na honu co dělat?

Dnešní lidé často vnímají sekulární a světskou oblast značně odděleně. V takové situaci nemá papež žádnou kvalifikaci k tomu, aby vstupoval do diskusí vědeckých. Sekulární společnost by mu ráda vykázala místo mezi filosofy a teology a tam ať si říká, co chce. Je to ale jen snaha o to, tuto diskusi zamést pod koberec.

Je celibát nutnou součástí kněžské, svátostné, plné a dokonalé služby? Často se dnes ozývají hlasy, za zrušení celibátu jako povinné součásti kněžské služby. Jsou však tyto hlasy oprávněné, rozumí dostatečně hluboko smyslu celibátu?

Benedikt XVI. nedávno představil motu proprio Ubicumque et semper, kterým byla zřízena rada pro novou evangelizaci. Jejím hlavním cílem by mělo být hledat cesty pro hlásání evangelia všemu lidstvu takovým způsobem, aby bylo možné mu uvěřit a přijmout jej v současném kulturním kontextu.

Nedávno se uskutečnila konference evangelických církví, která se týkala domácí liturgie. Základní myšlenkové východisko těchto úvah je dvojí; předně je to odkaz na prvotní církev, která liturgii slavila do značné míry doma, a pak rozměr pastorální – velké množství moderních hnutí má základ právě v domácí četbě Písma a osobní modlitbě.

I když je již advent v plném proudu, může být pro nás příklad života svatého Ambrože zajímavým tématem k přemýšlení a prožívání adventní doby. Nemusí jít jen o známý výrok „vezmi a čti,“ ale také o celkové svědectví jeho života. Zařazení svátku na 7. prosinec, tedy přibližně do první čtvrtiny doby adventní, jistě není náhodné.

Hovořit o katolické církvi (římskokatolické -pozn. red.) jako o celku je velice obtížné. V poslední době zaznívá řada hlasů, které o ní prohlašují, že je v krizi, úpadku atp. Myslím si, že podobné výroky nejsou opodstatněné, i když se zakládají na částečných pozorováních. Spíše naopak – církev vstupuje plně do období po Druhém vatikánském koncilu a myslím, že nastává věk hluboké renesance církve.

Je zajímavé sledovat v dějinách, jakým způsobem se vyvíjel vztah mezi filosofií a přírodními vědami. Procházel obdobími vzájemných sympatií i hlubokým opovrhováním jednoho či druhého přístupu nazírání na svět. Jaká je situace dnes? Má tento vztah stále co nového nabídnout?

Kolpingovo dílo patří mezi největší křesťanské organizace na světě a věnuje se hlavně mládeži, školství, ale také sociálně potřebným. V čem spočívá přínos Adolpha Kolpinga téměř 150 let po jeho smrti? Proč na jeho význam upozornil Jan Pavel II., když mluvil o výzvách pro Evropu po pádu komunismu?

Brněnská diecéze nedávno spustila program Vezmi a čti. Jedná se o projekt zaměřený na četbu Písma svatého a je určen nejširší veřejnosti. Ač se jedná o projekt lokálního charakteru, mohou z něj mít užitek všichni. Čím může tento projekt oslovit každého z nás?

V období letních táborů je jistě dobré se zamyslet nad tím, jaké jsou evangelizační možnosti těchto aktivit a jakým způsobem k nim přistupovat. Představují totiž možnost, jak citlivě a nenásilně přistoupit k hledajícím mladým lidem. Jakou cestu ale zvolit? A je vůbec etické „manipulovat“ táborníky do oblasti víry?

Již Druhý vatikánský koncil se snažil odpovědět na otázku, jak by se měla církev proměnit tváří v tvář nové době. Přišla s celou řadou konkrétních teologických poselství, kterými se do života církve pokusila vtáhnout laiky, obnovit vztah k Písmu i církvi jako takové. Přesto je k tématu jistě co dodat. Pokud se budeme ptát na to, co by měl člověk v dnešním světě dělat, dostali bychom od Tomáše Špidlíka jednoduchou odpověď – posvěcovat svět.

Tento školní rok vyučuji pro II. stupeň ZŠ kurz s názvem Svatý Pavel, který je inspirovaný Rokem svatého Pavla. Pokud by někdo rád zíkal nějaké materiály či informace, může se podívat na web. Kdo by se chtěl zúčastnit jako dálkový student, jsem ochoten po emailové domluvě dávat zvláštní úkoly a stránky patřičně upravit.

Více na  http://sites.google.com/site/cerny/vyuka

Pro magazín Christnet připravuji katechezi o svatém Pavlovi. Zde si můžete přečíst text prvního dílu, který pojedná o základních elementech, které ovlivnili, Pavlův život.

"Při pohledu na život apoštola Pavla je patrný jeden zajímavý rys. Vše, co konal, činil s naprostou vnitřní opravdovostí a upřímnou snahou sloužit Bohu. Moderním slovníkem bychom mohli říci, že žil pro Boha naplno."

Vážení čtenáři, dovoluji si vám představit (staro) nový seriál, který by měl posloužit (nejen) jako příručka na přípravu přijetí svátosti biřmování, ale také jako zrcadlo, které by nám mohlo nastínit, do jaké míry z této svátosti žijeme.

Všechny poznáky jsou více než vítané.

Citace a zdrojové texty uvedeme v posledním dílu.